Bramborovou, bramborovou… tu máme nejradši…

7. 1. 2018 6.50 krásné nedělní ráno a nás / starší žákyně / čeká dlouhá cesta do Chvaletic. U Vysokého Mýta nezvládá svoji cestu plně naložený kamion, a tak objíždíme trasu a bohužel ušetřené minuty na rozcvičení jsou fuč. Pardubice vypadají, že již jedou druhou fázi rozcvičení. Trošku jsme nahnali čas, neboť Choceň v zácpě u Vysokého Mýta uvízla. Nutno konstatovat, že naše účinkování v krajském přeboru je jako přes kopírák. Debaklem s Pardubicemi jsme si definitivně odstřelili možnost porvat se / no to snad ani v našem podání nejde / o medailové umístění. Již na prvních lednových trénincích bylo vidět, že se moc nechce a nedaří se. Naopak slabší hráčky excelovali. Trenérka / ale pouze ona/ má jasnou představu, jak to má na hřišti vypadat. Vize krásná, plán reálný, ale  skutečnost je poněkud jiná. Pochybnosti, hledání chyb a postupně se vytrácí i radost, bod zlomu. Strach z neúspěchu dopadl jako pořádně napěchovaná péřová duchna. Neumíme zariskovat, přijmout danou skutečnost, nemáme lídra, děvčata nemají jasno v tom, co vlastně chtějí. Kde hledat někoho, kdo nás nakazí tou správnou energií?  Slabou náplastí je výhra nad Chvaleticemi, které jsou zase o parník pod námi. Kde jsou ty lvice, tygřice, jedovaté hadice a plameňačky, které by si svoje drápy, pazoury, pařáty rozedraly do krve, jen aby dokázaly na hřišti prodat to, co v nich je. A tak mě trochu mrzí, že nad chvaletickou palubovkou nepanovalo stejné počasí jako v Oberstdorfu v závodě štafet mužů v biatlonu, kde nebylo vidět na krok, a tudíž nebylo vidět tu marnost, tu marnost… tu marnost. har

Související obrázky: